Eva Rydvalová 2016/2017
„… Nezávislost vzdělání přece tvoří svým způsobem součást práv lidského rodu. Člověk dostal od přírody darem možnost zdokonalovat se, a dosud neznámé hranice této možnosti (pokud vůbec nějaké existují) se rozšiřují, aniž si umíme představit, kam až mohou sahat. Získávání nových poznatků je pro člověka jedinou možností, jak tento šťastný dar rozvíjet, je zdrojem jeho štěstí a slávy. Jaká moc by tedy mohla mít právo mu říci: toto je to, co musíte znát, toto je konec, kde se musíte zastavit? Vždyť samotná pravda je užitečná, vždyť každý omyl je zlem! Jakým právem se tedy jakákoli moc může odvážit určovat, kde je pravda a kde omyl?“
Jakým právem před námi někdo může skrývat informace? Informace, vědomosti a naše schopnost je použít, je samotnou podstatou našeho každodenního fungování ve světě takovém, jak ho známe. Bez vzdělání a chuti se učit nejsme nic jiného než zvíře přemýšlející pouze o potravě, spánku a zachování rodu. Živočich bojující každý den o přežití. Naše schopnost se učit a poznávat je to, co nás odděluje od ostatních, tím se odlišujeme. Nikdy se nepřestaneme ptát: proč? Stále hledáme odpovědi na nevyčerpatelné množství otázek. A přeci, stále na tolika místech naší planety není lidem umožněno se vzdělávat. Ať už kvůli politické situaci, chudobě státu nebo chudobě daných jedinců. Ti jen koukají do starých televizních obrazovek a vyprávějí si, jak my se tu máme dobře. A my se ploužíme ze zaměstnání a škol a diskutujeme o tom, kolik nesmyslností jsme za den museli udělat, kolik nepodstatných informací jsme se dozvěděli nebo naopak kolik podstatných věcí jsme se nedozvěděli, protože byly moc důležité a někdo by si musel zašpinit ruce a skutečně je řešit.
Tak ty vznikající problémy hnijí a hnijí. Stále všichni chodí okolo, nasávají další nedůležité informace, sem tam i ty důležité. Pak se v tom celém zamotáme, pokud se tak už nestalo. Problém už není problémem, ale katastrofou, protože ho nikdo neřešil. My už jen pokrčíme rameny a jdeme dál. Protože už s tím přeci stejně nemůžeme nic udělat. Pak si večer sedneme k našim moderním televizním obrazovkám. Pokoušíme se zklidnit a přemítáme nad tím podstatným a nepodstatným. Víme, že existují chudé státy, které potřebují naši pomoc. Říkáme si, že kdyby se vynaložil alespoň zlomek energie z toho, kolik vynakládají vědci za honem na mimozemšťany, nebo na materiální podporu těchto států, dávalo by to větší smysl.
My v tom všem máme zmatek, ale oni nemají ani v čem mít zmatek. Právo na svobodné vzdělávání je v podstatě právo na svobodný život. Možnost se svobodně rozhodovat. Odepření vzdělání, které vede k pochopení, znamená slepotu. Poté strach a moc těch, kteří vlastní vědomosti. Bez znalostí přestáváme vidět ve větších souvislostech, nejsme schopni si utvořit kompletní obraz. Dostáváme hrůzu z nevědomosti. Už neobjevujeme, nýbrž se skrýváme. Tápeme ve tmě. Zapomínáme význam vlastního rozhodnutí, uvažování a názoru. Hlavně nevybočovat. Jako stádo ovcí běžíme, protože běží ostatní. Už se neptáme: proč?
To všechno ze strachu z nevědomosti. Vědomosti bychom si měli více střežit. O kolik bychom se měli lépe, kdybychom se uměli poučit z chyb našich předků? Některé knihy by měly mít větší hodnotu než zlato. To abychom nezapomněli na to, co bylo, na těch pár skutečně důležitých informací.