Eva Rydvalová (asi 2018/2019)
Cink, link říká můj čaj v hrníčku, který míchám. Okusuji krajíc chleba s marmoškou. Je ráno. Venku kosa, zima, mráz. To je ale krásný duben. Snídáme v kuchyni. Držím knížku. Mamka plete. Brácha nám vysvětluje a popisuje matematické věty, teorie, důkazy. Bum, džž, žž. Přišel domů poslední člen naší rodiny. Náš cyklista vkročil, či spíše vpadl dovnitř a sundal si boty. Naskytl se nám komický pohled. Vysmátý tatínek s jiskřičkami v očičkách praví „Venku bylo tak krásně. Určitě jste teď smutní, že jste nebyli se mnou“. Proběhl rychlý oční kontakt a ozvalo se trojhlasné „Není!“. Taťku to neodradí, dál se rozplývá a ukazuje nám fotky. Bratříček se nenechává zahanbit a vysvětluje nám algebraickou topologii. „2, 4, 6, 8, …“, mamka počítá oka. Sem tam s mamkou pokyvujeme oběma zástupcům mužského pohlaví v naší rodině. Alespoň se tváříme, že je posloucháme. Zaměřuji se na knihu a čtu „Nepropadejte panice…“. Tak nepropadám, je čas vyrazit. Loučím se a odcházím.
Tramvaj je, dle mého názoru, jedno z nejzajímavějších míst každého města. Zde potkáte ty nejrozmanitější lidi. Ve druhém vagónu mě dnes zastihl ožrala s velikým pupkem. Páchl až běda. Rozhodla jsem se přestoupiti do prvního vagónu. Příliš jsem si nepomohla. Stala jsem se svědkem velmi hlasité konverzace dvou známých. „Konečně chcípl“, pravil první. Druhý se ušklíbl a říká „uznávám, že to nebyl dobrý člověk, ale neubylo by tě říci, že již není mezi námi“. „Chcípnul“, stojí si za svým ten první. Vidím člověka v kostýmu s umělohmotnou halapartnou. Radím vám, až budete chtít poznat město, svezte se tramvají. (Ne)budete litovat.
Ploužím se městem. Zastávka je najednou kilometry daleko. Začínám trochu pokašlávat. Asi na mě něco leze. Ve škole se dnes nesoustředím. Nejde to. Pozoruji okno, mravence na stole, hodiny. Tik, ťak, čas neběží. Konečně vycházím z ústavu. Sněží. V dubnu. V sluchátkách mi hraje provokatér Nohavica svoji Ladovskou zimu, „… 4 měsíce v jednom kuse furt prosinec“. Kdyby čtyři, ale pět. Přicházím domů. Na mém koláči si pochutnávají mravenci. I když vím, že to není možné, slyším je mlaskat, pochrupávat a vidím, jak se spokojeně tváří.
Pozoruji své šestinohé přátele. „Vy také chcete jenom být v teple a něco zakousnout!“ Nechávám mravence mravenci. Jdu dělat stejnou činnost. Zalézám do tepla postele a beru si něco k jídlu. Nebylo mi špatně, ale až se vyspím, bude mi ještě líp.