Eva Rydvalová
Humor v uměleckém stylu, práce s fantazií, zvýšení kreativity a citu pro mateřštinu, zadání Pavel Brycz, únor 2018.
Další normální den, další běžný dům, další obyčejná rodina. Čtyři lidi a já. Ptáte se, proč odděluji sebe od lidí? Protože já člověkem nejsem. Možná jsem jím někdy byl. Co já vím, kdo si to má všechno pamatovat. Jsem duch, přízrak či myšlenka. Neuvěřili byste, jak je to náročné být duch, přízrak či myšlenka. Za prvé nevíte, co vlastně jste. Za druhé od vás všichni něco očekávají. Například, že máte strašit. Víte, jak je to náročné? Pořád někde poletovat, mlátit okny, naříkat, hýkat, z nenadání pouštět rádio. Televize a rádia nesnáším se všeho nejvíce. Nikdy nemohu najít ten správný čudlík, puntík, páčku a všechny ty serepetičky nutné k ovládání. Já jsem stará bytost a nehodlám se na stará kolena učit naše moderní vymoženosti. Kromě toho strašení lidí je ohromně společenská záležitost a já společenský už nejsem. Jsem takový vlk samotář. Tedy nikoho nezakousnu, ani nevyju na měsíc, ale samotář jsem.
Posledních několik staletí hodně cestuji. Nejraději mám hrady. Tam si proplouvám obrovskými prostory a prohrabuji se knihami. To je také jediný způsob, jak se mi kdy podařilo někoho strašit, shazoval jsem na ně knihy. Ale sem tam spadlá kniha už prý dnes není žádné terno. Jinak strašit neumím a ducha, který neumí strašit, na žádném hradě nevezmou. Něco ale dělat musím, tak chodím po domácnostech. To je ale hrozná nuda. Když je tak někdo starý jako já, tak už ví, jak věci chodí. Vím, že po zimě přijde zase jaro, po splínu zase štěstí, a že ve válkách někdo vyhraje a jiný prohraje. Také vím, že žádná válka není nikdy poslední a každá další je krvavější a ničivější. Lidé jsou holt takoví. Nepoučitelní. A protože už jsem slyšel opravdu hodně jejich konverzací, jsou pro mě všechny stejné. Baví se o tom, že politika je špatná, jídlo drahé, daně veliké, platy nízké a zábava malá. Nedělal jsem si proto žádné naděje a očekával další rozhovor o ničem. Ale možná, že tato domácnost přece jen nebude úplně obyčejná.
„Představte si, že jste na ostrově.“, řekl Klikyhák. Všude měl knihy s klikyháky, písmeny a čísly. „A kde je ten ostrov?“ Zeptala se Optimistka. Označení této osoby mluví samo za sebe. „To není důležité“, ohradil se Klikyhák a pokračoval. „Na tom ostrově je 100 vězňů a věznitelé jim dají příležitost se zachránit. Podmínky jsou jasné. Všichni se musí postavit do zástupu a nesmí se otáčet. Každý dostane jednu čepici, a to červenou nebo modrou. Přitom svoji barvu nikdo nebude znát, ale každý vězeň uvidí barvu čepic všech vězňů před sebou. Kdo ji uhodne, bude propuštěn a kdo ne, bude zastřelen. Hádat budou od konce řady. Otázkou je, jakou vymyslet strategii, aby se jich zachránilo co nejvíce.“ Panečku, to se vám rozvinula debata! Poprvé po mnoha staletích jsem si přál promluvit. Chtěl jsem říci, že je to hodně divné vězení. A chtěl jsem se zeptat, proč zrovna červená a modrá. Myslím, že odpověď by byla: oranžové došly. Padla první otázka. „Jak může ten poslední vězeň vidět až na toho prvního?“, zeptala se Karkulka. Nevím proč, ale chodila vždy v červeném oblečení. „Stojí na schodech“, reagoval pohotově Klikyhák. A už se sypaly nápady, už ani nevím, kdo je říkal. „Tak když bude mít ten před ním červenou čepici, tak zapíská…“, nebo „v případě červené vysloví svou barvu pomalu a v opačném případě rychle“. Sršela spousta dalších návrhů a já byl stále zvědavější. Klikyhákovi došla trpělivost a pravil, „žádné poskakování, žádné zvuky navíc, ani žádné náznaky. Mohou říci pouze červená nebo modrá. Také vám mohu prozradit, že existuje strategie, při které zemře maximálně jeden vězeň.“ Rozhostilo se ticho a já jak jsem starý, tak jsem neměl nejmenší tušení, jaká je odpověď.
Řešení nechám na vaší fantazii. Podstatné je, že od té doby jsem je začal poslouchat s očekáváním. Od té chvíle jsem se stal svědky mnoha příhod. Například jednou přišel Kutil, poslední člen rodiny, nekonečný opravář a hračička z práce, otevřel dveře a z auta se vyvalila voda. Sám byl celý promáčený. To už byla Karkulka a Optimistka u něj a čekaly, co přijde. Otíraje si ústa, mu z nich vytekl ještě potůček vody. „Jsem jel s autem do myčky a nedovřelo se mi okýnko.“, zasyčel Kutil. Karkulka zadržovala smích a Optimistka s vážnou tváří řekla: „alespoň se dnes už nemusíš mít“. To už se ani jedna neudržela a obě se začaly smát. Kutil něco zabručel a šel se uložit k spánku. Druhý den na něj čekal u auta deštník, pláštěnka a nepromokavé oblečení. Nebo tenkrát, když jsem dostal chuť na něco dobrého a nemohl jsem se dostat do lednice. Ráno jsem zjistil, že Kutil měnil v noci otevírání lednice, ale nepodařilo se mu přehodit kliku, a tak ji nechal tam, kde byla. Také si všichni neustále stěžují na trpaslíky. Na to, že jim neustále dělají naschvály. Z počátku jsem neměl tušení, o čem to mluví, ale pak jsem je jednou uviděl. Sedm možná i osm trpaslíků házelo slupky od banánů na zem, rozlévalo vodu (jako že vytekla pračka), stavělo židle do cesty a škodolibě se smálo. Přiznám se, že jednou jsem se smál také, protože Karkulka letící po mokré podlaze, to je pohled k nezaplacení. Nejhorší z trpaslíků byl ten veliký. Trpajz měl přes dva metry a byl škodolibý jedna báseň. Jsou tu knihy, spousta knih, a hlavně tu je zábava. Tak jsem hodil kabát a buchty s mákem do truhly a rozhodl se usadit. Bydlíme tu pospolu již několik let. Já duch, přízrak či co, sedm nebo osm trpaslíků a čtyři lidé. Proč jsem vám to vyprávěl? Abyste neházeli flintu do žita, když život zrovna nepůjde, protože existuje i někdo divnější než duch, který neumí strašit, a i takový může najít domov.